Najednou

Seděli jsme ve stejné kavárně jako poprvé a já cítil, že každý mluvíme jiným jazykem, že to, co mi říká se neslučuje s mým viděním světa, že se mě snaží ovlivnit, ale moc jí to nejde, že se tu před ní cítím jako žáček na koberečku v ředitelně, že přestože mlčíme, říkáme toho o sobě tolik, že jsme tu najednou jen z povinnosti a nejlepší by pro nás bylo rychle to celé ukončit, ale především, že tady teď spolu sedíme naposledy, že ani jeden z nás nemá chuť se ještě někdy vidět.